„Být k sobě upřímný znamená vynést věci z podvědomí do vědomí. Čili odkrýt své nejhlubší strachy, nejistoty, myšlenky, pocity a přání.“ Carl Gustav Jung
Já to vezmu pro začátek trochu více od povrchu a uvedu příklad z běžeckého prostředí (aplikovatelný na spoustu dalších oblastí), který rozhodně není směřovaný ke všem běžcům.
Představte si situaci, kdy chodíte pravidelně běhat. Pokaždé, když si na běh vzpomenete, tak si říkáte, jak moc vás baví, jak se těšíte na další výběh a zdolané kilometry. Jakmile si ale představíte, že se máte obléknout do běžeckých bot a vyrazit ven, raději byste se viděli s kávou a zákuskem. Představu však rychle zaženete a místo přípravy kávy vytáhnete běžecké oblečení. Musíte přece trénovat a věnovat se nějakému pohybu. A běh je tak super, běh vás přece baví… nebo ne?
Kdybyste si přiznali, že běháte jen kvůli kondici, už by se vám do běhu nutilo mnohem hůř. Takže nad tím raději moc nepřemýšlíte a vymýšlíte spoustu důvodů, proč vás běh baví. Znamená to však, že k sobě nejste upřímní a pravdiví. Ve skrytu duše víte, že vás běh moc nebaví, ale přiznat si to nechcete. Možná proto, že by vám to přineslo pocit selhání nebo zbořilo vaše dosavadní představy o vás samotných – jste přece člověk, který rád běhá až mu sviští vítr v uších. Nebo se na ten vítr soustředíte jen proto, abyste neviděli, jak je to doopravdy?
Někdy si totiž musíme přiznat věci, které se nám nelíbí – jako třeba skutečnost, že my, slušně vychovaní, máme na někoho obrovský vztek a nejraději bychom ho poslali do pr.. a navíc s několika pěknými slovy na cestu – ale to se neříká, mít vztek – to už není vůbec přípustné. Mít to s tím člověkem vyřešené je přece v pořádku. Navíc ani nemáme žádný „normální“ důvod, proč by to tak být nemělo. Nemůžeme na něj být naštvaní, jasně že ne, vztek a sprosté nadávky, to k nám určitě nepatří…
Často přesvědčujeme sami sebe, protože nechceme vidět to, co všechno se v nás skrývá. Naše nitro a mysl jsou experti ve vytěsňování věcí, které nechceme vidět, slyšet a cítit. Je to vzorec, který můžeme často vidět i v naší společnosti.
Jen si zkuste vzpomenout na nějakou situaci, kdy jste např. utěšovali nebo viděli někoho jiného utěšovat ubrečenou kamarádku, která se rozešla s přítelem. Cílem utěšování možná bylo odvést kamarádčinu pozornost jinam, vytáhnout ji na nákupy, na víno, povzbudit ji ujištěním, že její bývalý partner stejně měl IQ tykve. Vybrečet smutek, který je s rozchodem spojený, je však základní předpoklad k tomu, aby dotyčný mohl být přítomný v novém vztahu.
I já sama jsem se před pár lety smutku vehementně bránila, a když na mě občas dolehl, usilovně jsem hledala jakoukoliv činnost, která by mě rozptýlila a odvedla od sebe samotné. Od té doby jsem si snad 1000x ověřila, že to, co je uvnitř, je třeba dostat ven. Netýká se to jen emocí, ale i našich pravd, které v sobě (někdy méně a někdy více hluboko) ukrýváme.
Dokud si to však nepřiznáme a namlouváme si, že to jde, těžko může dojít ke změně. Jak by mohlo, když my sami nic nezměníme? Možná se stane zázrak…
Nezáleží na tom, zda se bojíme přiznat si pravdu, jak to máme v partnerství, v práci, ve vztazích s ostatními, sami k sobě… Dokud není pravda vynesena na povrch, nemůže dojít ke změně. Teprve až přijmeme to, jak to máme teď, může dojít k transformaci, a to několika způsoby – např.
- jen tím, že si prožijeme pocity spojené s odhalením pravdy,
- tím, že pravdu vyslovíme a přijmeme, se vše začne měnit,
- začneme se sami sebe ptát, co můžeme udělat pro změnu, začneme hledat řešení a konat patřičné kroky.
Nejde jen o strach z přiznání si pravdy, ale i o strach pohlédnout do vlastního nitra, protože by se nám mohlo ukázat něco, co už stejně tušíme nebo něco, co vědět nechceme. Podvědomě víme, co všechno by se mohlo stát, kdybychom si přiznali jednu jedinou věc.
Někdy nás může držet i naše vlastní ego. Nelíbí se mu skutečnost, kterou bychom si měli přiznat.
Nahlas vyslovit nespokojenost v nějaké oblasti může být první krok k tomu, abychom mohli najít řešení, jak to zlepšit. Pokud si přiznáme, že máme na někoho (i sami na sebe vztek), neznamená to, že ho budeme mít až do konce života. Může odejít dříve, než si dokážeme představit. Čím déle ho ovšem v sobě dusíme, tím déle může trvat, než se jej zbavíme.
Vynesení vnitřního blátíčka na povrch je počátek změny – i ta ale záleží na nás. Jakmile něco odkryjeme, už za to neseme zodpovědnost – pokud bude třeba něco udělat jinak, budeme toho schopni, nebo dál půjdeme proti sobě? Možná se nám to nepodaří hned, napoprvé, napodruhé ani napotřetí, možná k tomu budeme muset nějakou dobu sbírat odvahu. Budeme potřebovat nějaký čas, pořádně si to srovnat, vyzkoušet. Ke změně se můžeme odhodlávat postupně, tak, jak to pro nás bude možné…
PŘIZNÁVAT SI PRAVDU JE ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLAD K TOMU, ABYCHOM MOHLI NAJÍT, POZNAT A MÍT RÁDI SAMI SEBE.
Naše obrany nám našeptávají: „nemysli na to, nešťourej se v tom, je to zbytečné, nepotřebuješ to, nepotřebuješ terapeuta/kouče nebo lektora, vyhodíš peníze a navíc tě to ještě rozhodí. Budeš na tom ještě hůř než teď.“
Bojíme se, že to, co odhalíme, nás rozhodí. Tak to možná bude. Aby se však něco změnilo, uklidnilo, pročistilo, musí to být nejprve zviditelněno. Dokud to „hnije“ uvnitř, nemůže se to uzdravit. Vytahování na povrch má různé projevy – např. zmiňované „rozhození“.
Říká se, že naše vědomí je jako špička ledovce. V našich rozhodováních, životech a chování v každodenních situacích nás však ve velké míře ovlivňuje druhá část ledovce, která se skrývá v celé své kráse pod vodou.
Za svůj život si ale neseme zodpovědnost sami a na nás samotných záleží, jak se rozhodneme. Přiznáme si pravdu? Budeme k sobě pravdiví? Odvážíme se podívat tam, kde tušíme, že něco není úplně v pořádku?
My sami nemusíme zůstávat obětí a můžeme se pokusit s tím, co nás trápí, něco udělat. Sebelítost nikam nevede – je jako černá díra, do které můžeme v horším případě stáhnout nejen sebe ale i ostatní. Občas se jí nejspíš nevyhneme, ale nemusíme v ní zůstávat příliš dlouho. Můžeme se ptát – proč si to přitahujeme? Proč se to děje zrovna nám? Proč pořád dokola? Co je náš vnitřní magnet?
Hledejme si pravdu uvnitř sebe, i když je to někdy fakt těžký a dost to bolí. Chce to odvahu a ochotu vidět věci tak, jak jsou. Když to ale dokážeme, možná to nebude příjemné, ale zároveň je pravděpodobné, že se nám uleví. Už to v sobě nebudeme muset dusit, držet a potlačovat – to totiž bere spoustu energie. Také si budeme moci položit otázku, co s tím můžeme dělat?
Říká se, že každý dostane naloženo jen tolik, kolik unese. Já sama se také klaním k tomu, že našim „úkolem“ tady na Zemi je poznání sebe samotných, získání nových zkušeností, porozumění… Což se samozřejmě děje i přes zážitky, které jsou nám méně příjemné. Ničemu neunikneme tak, že to budeme odmítat řešit… naopak, čím víc před něčím utíkáme, tím více se nám ukazuje, že bychom se na to měli zaměřit a zeptat se sami sebe, proč se nám to pořád děje a opakuje? Čím víc se snažíme uniknout, tím je to horší.
Do změn se nám nechce, protože je to vystoupení z naší komfortní zóny. Často nás svazuje strach, že o něco přijdeme nebo že něco ztratíme. Dokážeme si však představit sami sebe ve stejné situaci za rok? Za dva? Za deset? Jak by nám bylo? A jak by nám mohlo být? Průběh změny nemusí být příjemný, avšak pokud se pro ni nikdy nerozhodneme, nemůžeme poznat, jaké je to za ní.