V dnešní době se v rámci osobního rozvoje hodně řeší nejrůznější traumata a bolestivá témata, která si v sobě spousta z nás nese nebo nesla v důsledku výchovy a společnosti, v které jsme se jako malí pohybovali (sama těmito tématy v případě potřeby klienty provázím). Mluví se o respektující výchově, zatímco na „výchovné metody“ uplatňované předchozími generacemi se často pohlíží negativně. Sama jsem moc vděčná, že se o těchto věcech, které jsem dlouho sama v sobě objevovala, mluví čím dál víc, ale ráda bych tu přinesla na celou situaci jiný úhel pohledu:
Každé období na Zemi přináší určité „výzvy“, které je třeba prožít jako zkušenost na úrovni kolektivního vědomí a které jsou nezbytné k tomu, abychom se jako lidstvo mohli posunout dále. Stačí se podívat na životy našich prarodičů nebo praprarodičů a je nám jasné, že řešili úplně jiná témata, než řešíme my. Díky tomu, čím oni prošli, však my můžeme rozvíjet sami sebe způsobem, který pro ně v jejich době nebyl možný.
V současné době na Zemi kolektivně narůstá vědomí, v důsledku čehož jsme jako lidstvo stále více citliví a vnímaví ke svým emocím a k sobě obecně. Dochází k velkému zcitlivění v našich srdcích a více než kdy jindy si uvědomujeme sami sebe.
Sama už dnes chápu, že jsem se jako malá narodila do období, kdy se kolektivně začala lidská srdce otevírat způsobem, který byl pro předchozí generace naprosto nepředstavitelný. Díky tomu jsem byla (stejně jako asi většina z vás, kteří právě teď čtete tento článek) citlivější a spoustu věcí jsem vnímala jinak, než dospělí v mém okolí. Kdo máte malé děti, které fungují jako „čtečky“ emocí v prostoru, určitě víte, o čem je řeč.
Vlivem zapomnění, proč přicházím prožít na Zemi další život ve fyzickém těle, pro mě jako pro malou bylo náročné přijmout skutečnost, že mé okolí nedokáže vnímat svět s takovou citlivostí, jako já. Měla jsem požadavky a očekávání, které nebylo možné v době, kdy jsem se narodila, naplnit takovým způsobem, jaký jsem očekávala. Nebyla to ničí chyba, ale přirozený proces a vývoj, který jsem potřebovala (a který si moje duše dobrovolně vybrala) pro svůj další vývoj.
Věřím, že dítě, které se narodí, je obvykle vnímavější, citlivější a s více rozvinutým vědomím než jeho rodiče. Je to přirozený vývoj lidského vědomí na kolektivní úrovni.
Děti, které se v minulosti narodily, si v sobě často nesly požadavky a očekávání, které nemohly být jejich okolím naplněny tak, jak děti očekávaly. Ne proto, že by okolí něco dělalo špatně, ale protože na naplnění požadavků dítěte ještě nebyly ve společnosti na úrovni kolektivního vědomí potřebné podmínky.
I já jsem jako malá měla spoustu očekávání, která nemohla být naplněna tak, jak jsem si přála. Zpětně jsem však za to moc vděčná. Každá má potřeba, která nemohla být mým okolím naplněna takovým způsobem, jaký jsem si přála, se pro mě v dospělosti stala odrazovým můstkem k tomu, abych se naučila naplňovat si ji sama – a za to cítím obrovskou vděčnost. Tím, že mi něco mí blízcí nedali tak, jak jsem očekávala, mi ve skutečnosti dali ten největší dar do života – nakopnutí k tomu, abych se v dospělosti naučila najít si v sobě svůj vlastní zdroj, který mě vyživuje nezávisle na tom, co se děje v mém okolí (je to však moje cesta a ne každý to takto vnímá).
Věřím, že pokud si duše přeje se během inkarnace na Zemi v něčem rozvíjet, vybere si takovou rodinu, která jí pro její rozvoj dá potřebné zázemí. Potřebné zázemí však znamená pro každou duši něco jiného. Zatímco jedna duše rozvíjí sebelásku skrze náročné vztahy s partnery, jiná duše si potřebuje projít náročným onemocněním a jiná najde „dokonalé zázemí“ pro svůj další rozvoj v nefunkční rodině a souvisejících vztazích.
Teď ale zpět k bolestem na duši, které si jako společnost v dnešní době více než kdy jindy uvědomujeme. Věřím, že se jedná o důležitou zkušenost na úrovni kolektivního vědomí, protože právě skrze bolesti na duši se jako lidstvo kolektivně léčíme, navyšujeme své vibrace a nacházíme zdroj uvnitř sebe. Objevujeme svoji individualitu, učíme se ji žít a otevíráme si brány ke svobodě dle přání našich srdcí.
Učíme se naslouchat sami sobě, vnímat své emoce a spoustu dalších věcí, které dříve nebyly možné, protože úroveň citlivosti v kolektivním vědomí to nedovolovala.
I když je důležité si vše, co pro nás bylo v minulosti bolavé, prožít, obrečet, vyvztekat se… tak se na všechny bolístky na duši, které si často neseme (jako jedinci i kolektivně) ze svého dětství a dospívání, např:
- ztráta pocitu bezpečí vlivem oddělení po porodu,
- výchova vedoucí k potlačování hlasu vlastního srdce a sebe sama,
- několikaleté studium založené na neustálém srovnávání a potlačování vlastní individuality,
- nedostatek informací o zdravém vztahu k sobě v době, kdy jsme to nejvíce potřebovali,
- a další.
můžeme dívat tak, že to není „špatná“ ale „nutná“ zkušenost proto, abychom se jako lidstvo mohli posunout dál.
Také věřím, že skrze respektující výchovu ke svým dětem máme možnost vyléčit zejména sami sebe, protože naše děti jsou zase o obrovský kus ve vývoji (na úrovni vědomí) dál než my. Zkušenosti, které jsme my potřebovali k tomu, abychom mohli poznávat sami sebe, naše děti často vůbec nepotřebují a tedy si z naší výchovy ani nepřebírají.
Věřím, že naše děti budou v dospělosti objevovat úplně jiné věci než my a způsob života naší generace jim možná bude stejně tak vzdálený jako může být vzdálený způsob života předchozích generací nám. Vidím to na své dceři. Má úplně jiné potřeby a očekávání, než jsem jako malá měla já.
I když je někdy těžké vyrovnat se s tím, co si v sobě nosíme, může nám k tomu pomoci vědomí, že jsme si to ve skutečnosti vybrali před svým zrozením, abychom jednou mohli poznávat, objevovat a rozvíjet sami sebe. Tím, že nám blízcí z našeho okolí nenaplnili nebo nenaplňují (často opravdu nemohli nebo nemohou) některou z našich očekávání, nám ve skutečnosti dali nebo dávají ten nejkrásnější dárek do života – je to podnět k tomu, abychom se naučili naplňovat si své potřeby a očekávání sami a dokázali najít svůj zdroj uvnitř sebe.
Sama zpětně děkuju za vše, co jsem jako malá nedostala tak, jak jsem očekávala, protože mě to v dospělosti nutí naučit se, jak si všechny tyto své potřeby doplňovat sama – i když to není vždy jednoduché a často ten proces bolí.
Věřím, že za hranicemi fyzického těla čas neexistuje a vše, co zde hodnotíme jako špatné nebo dobré, se stává „jen“ zkušeností. Věřím, že život na Zemi je z vyššího pohledu jen hra a je jen na nás, jakým způsobem ji budeme hrát a co si z ní odneseme.